20.10.2008 | Realizace

Častým způsobem použití kamene v různých podobách byly historicky a dodnes jsou podlahy. Děje se tak hlavně proto, že u podlahovin jsou často kladeny vysoké nároky na jejich odolnost a houževnatost, především v případě vysoce namáhaných prostor. Jednou z forem konstrukcí podlah, které se využívají především v namáhaných místnostech (garážích, průmyslových prostorách), ale i v prostorách společenských a domácnostech, je teraco a teracová dlažba.



Základními vlastnostmi teraca a teracové dlažby jsou pevnost a tvrdost, ale také krása a barevnost, které jsou dány použitým materiálem, teracovými či kamennými drtěmi s využitím moderních technologií. Kromě technických parametrů je výhodou teracové dlažby a dalších teracových výrobků i velká variabilita ve vzorech a barvách. Mícháním drtí různých frakcí, barev a tvarů zrna s možností následného dobarvení pojiva lze vytvořit originální plochu včetně možností vytváření různých barevných kombinací.

Zajímavá, i když někdy opomíjená je i další výhodná vlastnost teracové dlažby – jde o možnost výroby různých doplňků stejné kresby, barvy a vzoru, jako je dlažba, ve stejném rozměru a potřebném tvaru. Jde zejména o výrobu schodišťových obkladů, parapetních desek a různých krajových prvků. Právě možnost výroby ve formách různých tvarů s možností několika typů následné povrchové úpravy – broušení, tryskání, pískování – vytváří široké spektrum možností využití ve vnitřním i vnějším prostoru.

Teracových výrobků z šedého betonu se využívá převážně v průmyslových prostorách, garážích a v exteriéru. Teracové výrobky z bílého cementu s možností přibarvení do hmoty se nejčastěji používají v interiéru. Pro vnější plochy, terasy, okolí bazénů lze využít teracovou dlažbu s reliéfem. Reliéf na povrchu vybroušené dlažby rychle odvádí vodu, a tím snižuje možnost uklouznutí na mokrém a hladkém povrchu.

PŘEHLED TERACOVÝCH VÝROBKŮ

Teracové výrobky

Teracových výrobků z šedého betonu se využívá převážně v průmyslových prostorách, garážích a v exteriéru. Teracové výrobky z bílého cementu s možností přibarvení do hmoty se nejčastěji používají v interiéru. Pro vnější plochy, terasy, okolí bazénů lze využít teracovou dlažbu s reliéfem. Reliéf na povrchu vybroušené dlažby rychle odvádí vodu, a tím snižuje možnost uklouznutí na mokrém a hladkém povrchu.

Teracové podlahy

Teracové podlahy s hydraulickým pojivem

Teracová podlaha je monolitická podlahovina, která vznikne vybroušením zhutněné (od 10 mm) vrstvy betonu složeného ze směsi hydraulického pojiva (cementu), vhodných druhů a frakcí kameniva, příměsí, přísad a záměsové vody. Výhodou teracových podlah je jejich možnost individuálního a jedinečného architektonického uplatnění společně s možností vyrovnání i nerovného podkladu.

Betonová směs pro zhotovení teracové podlahy se většinou připravuje bezprostředně v místě její aplikace v talířových míchačkách s nuceným mícháním, a to z předem připravených směsí nebo smícháním komponentů přímo na staveništi. To samozřejmě zvyšuje požadavky na přesné dávkování komponentů, odbornou znalost problematiky technologie provádění teracových podlah a technologie samotného betonu. Jen u velmi malé skupiny prováděcích firem je možné vidět odborný proškolený personál, kvalitně připravené technické listy a zpracované technologické postupy. To samozřejmě vede velice často k vadám teracových podlah, jejichž opravy bývají většinou obtížné a nákladné.

Teracové podlahy s hydraulickým pojivem se ukládají na kvalitně vyprojektovanou a zhotovenou podkladní betonovou vrstvu. Před pokládkou teracové vrstvy se podkladní vrstva důkladně očistí a doporučuje se vytvoření adhezního můstku pro dosažení vyšší adheze obou vrstev. V současné době se tato část postupu velice často zanedbává a výsledkem nedodržení těchto základních částí postupu aplikace teracových podlah vede opět ke zbytečným vadám a škodám.

Broušení teracových podlah se provádí po jejich zatvrdnutí a podle míry zhutnění následuje zatmelení. Po zatvrdnutí tmele se provede konečné přebroušení. Teracové podlahy se samozřejmě po dobu jejich zrání ošetřují, tak aby nedocházelo k nadměrnému a nerovnoměrnému odpařování záměsové vody. Odborně provedená teracová podlaha je vhodným architektonickým doplňkem, který přiměřeným barevným a grafickým návrhem ozdobí každý prostor.

Epoxidové teracové podlahy

Epoxidové teracové podlahy jsou odolné, houževnaté podlahoviny s vysokou funkční bezpečností a trvanlivostí, efektivní konstrukční tloušťkou 10–15 mm, tvořené vrstvou hutného epoxidového polymerbetonu speciálního složení s vyšším obsahem pojiva a jemných plniv ve směsi se zvolenou drtí, obdobnou jako u klasického teraca.

Podlahovina je schopná vyrovnat i případné větší lokální nerovnosti podkladu. Pro dosažení požadovaného vzhledu realizovaného záměru se minimálně po 24 hodinách vytvrzení podlahy provádí plošné broušení povrchu speciálními diamantovými nástroji. Povrch je ve standardním provedení polomatný s dekorativní strukturou typu teraca podle volby a zrnitosti barevných plniv a pigmentace polymerbetonové matrice. Podlahovina se klade zpravidla na betonový podklad vyhovujících vlastností, upravený bezrozpouštědlovým penetračním a spojovacím nátěrem. Součástí aplikace epoxidové podlahy je také bezprašné otryskání povrchu betonového podkladu.

Epoxidové teracové podlahy jsou odbornými firmami projektovány k dosažení vysoké funkční bezpečnosti z hlediska napětí, která vznikají v podlahovinách v důsledku rozdílných objemových změn podkladu a nanášené vrstvy. Barevnost pojivé složky podlahoviny není prakticky nijak omezena. Zásadní předností odpovědně provedené syntetické teracové podlahoviny na bázi vysoce kvalitního, bezrozpouštědlového epoxidového pojiva je na rozdíl od klasické teracové podlahoviny použití speciálního kompozitního epoxidu řádově vyšší kvality, který i v relativně tenké vrstvě cca 12 mm zajišťuje v porovnání s klasickou teracovou podlahou zejména tyto vlastnosti:
  • vysokou pevnost v tlaku – od 75 MPa, umožňující roznášení osamělých koncentrovaných zatížení na zvětšenou plochu podkladu;
  • řádově vyšší pevnost v tahu (pevnost v tahu za ohybu je 25 MPa);
  • vysokou houževnatost a pružnost podlahoviny omezující vznik poruch vrstvy a podstatně zvyšující mechanické odolnosti podlahy proti poškození a opotřebení provozem;
  • bezprašnost podlahoviny na rozdíl od silikátových povrchů;
  • nenasákavý a uzavřený, velmi dobře čistitelný povrch vyhovující hygienickým požadavkům;
  • dobrou chemickou odolnost;
  • dokonalou adhezi k betonovému podkladu, vyšší než vlastní pevnost podkladního betonu v tahu;
  • možnost aplikace i na povrch klasického teraca (sanace silně poškozených podlah), případně na další vhodné podklady;
  • bezesparost omezenou pouze funkčními dilatacemi podkladu.
Podmínkou úspěšné realizace teracové podlahoviny je kvalitní, celistvý betonový podklad. Případné smršťovací trhliny a pracovní spáry v betonu je nutno zmonolitnit injektážní bezrozpouštědlovou epoxidovou pryskyřicí a zatmelením.

Teracová dlažba

Teracová dlažba – přiměřeně hutný prvek stejného tvaru a tloušťky vyráběný z betonových směsí. Jedná se o jednovrstvou nebo dvouvrstvou nevyztuženou dlaždici vyráběnou zejména vysokotlakým vibrolisováním. Lícová plocha určená jako viditelná je broušená s dekorativními vzory, kterých se dosahuje různými skladbami cementů, kameniva a barevných pigmentů. Úložná plocha, která je s lícovou vrstvou rovnoběžná, je určena pro uložení na připravený podklad.

Teracová dlažba patří v současnosti stále mezi jednu z nejrozšířenějších podlahových krytin. I tento výrobek má v naší zemi velkou tradici. Svým uživatelům dává možnost kromě pořízení pevného, odolného a cenově dostupného stavebního materiálu také celou řadu barevných řešení pro realizaci každého záměru. Technologie používané pro jejich průmyslovou výrobu jsou i v České republice neustále modernizovány a dovolují výrobcům nová zlepšování, která se projevují zejména ve zvyšování kvality, ale i například ve snižování tloušťky teracových dlažeb. To má za následek neustálé doplňování sortimentu teracových dlažeb a velkou výhodu pro konečné spotřebitele.

Od července 2005 u nás platí následující harmonizované normy pro výrobu teracové dlažby:
  • ČSN EN 13748–1, Teracové dlaždice, část 1: Teracové dlaždice pro vnitřní použití;
  • ČSN EN 13748–2, Teracové dlaždice, část 2: Teracové dlaždice pro venkovní použití.
Teracové dlaždice pro venkovní použití se liší od betonových dlažebních desek – ČSN EN 1339 Betonové dlažební desky. Hlavní rozdíly jsou, že EN 13748–2 upřednostňuje vzhled a zakládá na rozdílných vlastnostech. Pro informaci, dekorativní výrobky podobné deskám, s omezenými mechanickými vlastnostmi, které jsou určeny pro venkovní použití výhradně pro chodníky exkluzivně pro chůzi, jsou zahrnuty v ČSN EN 13198.

Teracové schodišťové stupně

Teracové schodišťové stupně mají v České republice bohatou historii. K rozšíření jejich výroby došlo zejména po 1. světové válce; do konce roku 1989 existovalo na území ČR pouze několik provozů (dnešní Teraso Horažďovice s.r.o., Raspenava, Moravská Třebová), kde se schodišťové stupně vyráběly. V současnosti nabízejí schodišťové teracové stupně i další tuzemští výrobci, kteří postupně svůj sortiment rozšiřují a přizpůsobují se soudobým požadavkům zákazníků. Vyrábí se:
  • teracové schodišťové obklady (nástupnice, podstupnice);
  • teracový schod obkladový;
  • teracový schod klínový.
Největší nárůst poptávky je v současné době po klínových teracových schodech, které umožňují nejtechnologičtější řešení jejich použití na stavbách.

Teracové výrobky navazují v ČR na bohatou tradici a i v současné době nacházejí uplatnění jak v průmyslových prostorách, tak i v interiérech obytných i veřejných budov.

HISTORIE TERACA

Za nejstarší bezesparou podlahu můžeme považovat teraco. Její původ musíme hledat v Malé Asii, v Turecku v Ceyönü Tepesi byla nalezena jemně broušená teracová podlaha barvená hematitem do hnědočervena pocházející z doby 7000 let před Kristem. Známé jsou také teracové podlahy z Říma, z Pompejí. Tato technika se v pozdně římském období přenesla do Porýní, kde se dochovaly takové podlahy v dómu v Kolíně nad Rýnem, v kostele v Xanten a jinde.

UŽ VE STARÉM ŘÍMĚ


Ve starém Římě se označovala jako teracová mozaika nebo také „pavimentum testaceum“ (z latinského testa = cihla a lavore = dusati, tlouci). Plinius ji nazývá lithostroton, což v řečtině znamená kamenná drť. Toto označení se pak spíše používalo pro podlahy z hrubšího materiálu, plněné většími kaménky nebo oblázky či valounky, popř. úlomky plochých kamenů – na rozdíl od teraca, které bylo drobného zrna. Vitruvius uvádí také postup přípravy – směs dusaného vápna, písku, drcených cihel a drobné kamenné drti se nakládala na pískový podklad ve dvou vrstvách – jako spodní podlaha z chudší maltové směsi a jako pochozí vrstva bohatší na pojivo. Římané pro ni s oblibou užívali přírodní hydraulická pojiva – pucolánové nebo tufové cementy – proto se u těchto podlah jeví pojivo jako nejtmavší složka, kdežto kamenná drť, zvláště pokud bylo použito úlomků mramoru, je světlá. Svrchní, pochozí vrstva se rovnala válcováním a po důkladném vytvrdnutí se brousila brusnými kameny a leštila pemzovým práškem. Již ve starém Římě se začaly dělat teracové podlahy zdobené jednoduchými, většinou geometrickými vzory, vytvářenými užitím drcených pestrobarevných mramorů – k vytváření ornamentů se používaly šablony a jednotlivé úseky se oddělovaly pomocí olověných pásků. Aby se usnadnilo nevyhnutelné broušení, vybíraly se z kamenné drti spíše ploché než kulaté kamínky. Technika teracových podlah se v Itálii udržela celá staletí, jsou doloženy v gotických palácích a samozřejmě se plně rozvinula opět za renesance v 15. a 16. století. Přední stavitelé a architekti renesance je s oblibou užívali pro podlahy velkých prostorů a veřejných místností, ale i pro podlahy vil předních renesančních velmožů. Např. Andrea Palladio vyzdobil teracovou podlahou známou vilu Rotonda ve Vicenze (1590), Vicenzo Scamozzo ji vytvořil v Padově ve vile Molin (1597). V 18. století, zejména v Benátkách, se ujal zvyk přidávat do dusané směsi pestré barevné příměsi, jako např. perleť, lapis lazuli, zelený hadec a podobně.

NA SEVER OD ALP


Severně od Alp se technika teracových podlah obnovovala velmi pomalu, ač na počátku 18. století na ni poukázal ve svém spise o stavebním umění a architektuře německý teoretik Leonhard Christoph Sturm, avšak bez podstatné odezvy. Teprve období historismu v polovině 19. století přineslo opět oblibu a s ní spojené širší použití teracových podlah, které ovšem zpočátku museli provádět italští mistři. Bavorský král Ludvík I. si nechal jako první zhotovit teracovou podlahu ve svém „Pompejanum“ v Aschaffenburgu.

NOVODOBÉ TERACO


Novodobé teraco se ovšem na konci 19. století připravovalo z cementové mazaniny, a to ve dvou vrstvách, spodního základu a horní, asi 1,5 cm silné pochozí vrstvy, složené z 1 dílu cementu a 1,5 dílu kameniva. Po naložení se rovnala válcem, a pak se uhlazovala kovovými hladítky. Po třech až čtyřech dnech se začala brousit nahrubo, špachtlovala se a znovu jemně za mokra brousila. Dodatečně se pak napouštěla horkým, nikoli však vařeným lněným olejem.

Ing. Václav Vachuška

Ilustrační foto: Cidemat Hranice, s.r.o., Tento text byl publikován ve sborníku Konference Podlahy 2007.
Předchozí článek   134 / 145   Následující článek