28.05.2021 | Zprávy
Ateliér A8000 patří mezi přední česká architektonická studia. Martin Krupauer jej založil už před třiceti lety. Studio bylo v roce 2020 oceněno titulem Stavba roku za projekt Společenského centra Sedlčany. Mezi jeho nejvýraznější realizace patří třeba architektonické řešení multifunkčního sálu Fórum Karlín v Praze nebo budova ČSOB v Českých Budějovicích, odkud ateliér pochází a také zde dodnes částečně působí. Martin Krupauer zároveň vede projektový tým, jenž připravuje výstavbu Vltavské filharmonie, první významné pražské kulturní stavby za posledních 100 let. Ateliér nedávno zpracoval také rekonstrukci jiného hudebního sálu – Jihočeské filharmonie v Českých Budějicích. Jaké je to spolupracovat s největšími jmény světové architektury, jako je Jean Nouvel nebo BIG? Jak probíhá rekonstrukce pavilonu budějovického výstaviště? Jaké podlahové krytiny volí architekt do svých realizací? Na to vše jsme se ptali v rozhovoru s Martinem Krupauerem.
Možná to ví málokdo, ale Váš ateliér spolupracuje s významnými zahraničními architekty na českých projektech a realizacích. Aktuálně pracujete na návrhu nové podoby nádraží v Brně s ateliérem Bjarke Ingels Group (BIG). S Jeanem Nouvelem Vás z dřívějších let pojí výrazná spolupráce na projektech Zlatý Anděl, revitalizace Masarykova nádraží nebo Riverside Court. Sou Fujimoto Vás zase v roce 2019 pověřil projektovým řízením návrhu do soutěže na návrh Centra nového Žižkova. Čím to je, že máte takové jméno mezi zahraničními architekty?
Nevím, čím je to přesně, ale myslím, že kolegové oceňují naše schopnosti a široké spektrum dovedností. Nedodáváme jen kompletní stavební, technický a exekutivní servis, ale i servis pojetí a pochopení místa, architektonickou úvahu o území. Právě to třeba s Jeanem Nouvelem vyvrcholilo v krásnou spolupráci, při které jsme během soutěže na revitalizaci Masarykova nádraží pracovali už jako rovnocenní spoluautoři. Myslím, že dnes už se o nás ví, že jsme skrze znalost prostředí a řekněme různorodou škálu činností, které dokážeme pojmout, dobrým partnerem pro zahraniční architekty.
Která z těchto zahraničních spolupráci pro Vás byla nejvíce inspirativní?
Asi práce s Jeanem Nouvelem. Krásná byla také v tom, že jsme tvořili velké, přelomové projekty. Několik měsíců jsme seděli u něj, v pařížském ateliéru. To bylo rozhodně velmi inspirativní. Spolupráce s Bjarke Ingelsem se také řadí mezi velké zážitky.
V současné době vedete projektový tým, jenž procesuje přípravu mezinárodní architektonické soutěže pro návrh budovy Vltavské filharmonie. Co všechno zahrnuje neviditelný proces, vedoucí k přípravě soutěže?
Působí to dost paradoxně, ale samotná příprava soutěže zabere takových 10, maximálně 15 % naší práce. Ve zbytku času řešíme technickou přípravu území a další koordinační činnost. Nyní se nacházíme na začátku druhé fáze. Ta první hledala odpovědi na základní otázky: jako co, jak a za kolik na vybraném místě vůbec může vzniknout. Stanice metra Vltavská jistě představuje úžasné místo s velkým potenciálem, vždyť jde o jednu z posledních prázdných parcel u Vltavy v samotném širším centru města. Zároveň však skýtá mnoho skrytých technických potíží. Kromě analýzy a přípravy území dnes máme připravených osm nebo devět projektů, které řeší právě technickou situaci území. Promýšlíme nový vestibul metra, přesun vzduchotechnických záležitostí, novou stanici dráhy, nové nábřeží, předělání stávající křižovatky nebo přesun tramvajového tělesa. Celé to území je velmi pozoruhodnou kombinací. Jednak tu vzniká symbolická kulturní stavba, paralelně ale probíhá rozvoj jednoho z největších pražských transformačních území, Bubny-Zátory, hned kousek vedle budoucí Vltavské filharmonie. Oba projekty spolu samozřejmě velmi úzce souvisejí a navzájem se potřebují. Velké společenské stavby vždy byly a stále se staví právě v kontextu rozvíjejících se oblastí, často bývalých brownfieldů. Jedno bez druhého by tu nemohlo existovat. Bude určitě mimořádně podnětné sledovat rozvoj celé této oblasti.
Jak dlouho se už vlastně Vltavská filharmonie připravuje?
Když pominu skutečnost, že o potřebě budovy filharmonie se mluví od nějakých 60. let, později znovu od 90. let, vážněji se o ní diskutuje přes čtyři volební období. Tyto konkrétní přípravy se začaly řešit v minulém volebním období, to znamená výběrem dané lokality Vltavská.
Co všechno podle Vás může takováto velevýznamná stavba změnit?
Nevím, zdali přímo změnit, ale rozhodně nás může ovlivnit jako celek, jako národ. Za posledních 100, 110 let u nás žádná podobná stavba nevznikla. Poslední podobnou realizací byl Obecní dům, od té doby již nic. A to není kvůli nějakým povolovacím obtížím nebo chybějícím investicím, ale kvůli naší mentalitě, kvůli našemu společenskému ustrojení a určitému strachu. Česká republika se uzavírá do sebe, bojíme se podívat směrem do zahraničí. Právě proto je pro mě práce na filharmonii zásadně důležitá. Prostřednictvím dobré architektury toho můžete hodně ovlivnit. Česká architektura podle mě potřebuje vize, sny a jasné symboly. Podobné stavby navíc znamenají startér celého rozvoje území. Tady už nejde o nějakou jednu malou konkrétní lokalitu, ale opravdu o celý restart významné části města.
Zároveň máte za sebou nově dokončenou realizaci rekonstrukce sálu Jihočeské filharmonie ve Vašich domovských Českých Budějovicích. Co bylo nejtěžší na této rekonstrukci a co se nejvíce proměnilo?
Rekonstrukce v Českých Budějovicích probíhala postupně. Nyní jsme dokončili rekonstrukci sálu. Prostor byl původně kostelem, komunisté ho odsvětili a předělali na kulturní sál. S pokorou jsme se tedy ptali, jak sál původně vypadal, jaký měl tvar, jaké používal materiály. K realizaci jsme přistupovali očistným a minimalistický způsobem a snažili jsme jí vrátit charakter chrámového prostoru. Do interiéru jsme intervenovali jen minimalistickými designovými prvky.
Od velkých projektů se vraťme do malého měřítka. Jakým podlahám dáváte přednost při svých návrzích?
Jednoduše podlahám, které do našeho návrhu patří, nejlépe se tam hodí. Někdy to má zásadní význam – jako když jsme volili vhodnou betonovou podlahu do prostoru pavilonu Z. Musela přece ustát vystavený kombajn, jindy ale také dámské střevíčky během plesové sezony. V budějovické filharmonii jsme ale naopak pracovali s klasickými přírodními dubovými prkny, což mi připadá úžasné. Prostor díky materiálu krásně voní.
Podle čeho se rozhodujete, jakou podlahu a z jakého materiálu navrhnete?
Podle potřeby celkového designu našeho návrhu. Nic v něm nefiguruje samoúčelně, vše musí být dobře propojeno a dávat smysl.
Kam se podle Vás bude ubírat trend podlahových krytin?
Co se týče designu, trend se obrací k stále širším možnostem. Dnešní technologie umožňuje vyrobit téměř cokoliv. Dodejme však, že řemeslo jako takové ze staveb spíše mizí. Myslím, že se budou vyvíjet technologie, které dokážou aplikovat širší spektrum dělníků na stavbě, třeba bez této specializace.
Po čem doma chodíte Vy?
Po dřevě. Většina prostoru doma i na chatě má dřevěnou podlahu. A musím přiznat, že jsem v životě neměl pantofle. Dřevo si vychutnávám a chodím bos.
Jak se díváte na boom velkoformátových obkladů? Vidíte i jiné alternativy? A musí to být vždy keramika?
My, architekti, to takto nevnímáme. Jak jsem zmínil, materiály vybíráme podle potřeby využití a podle potřeby našeho autorského designu. Ano, velkoformátové obklady rozhodně představují aktuální trend, nedávno jsme ale intenzivně pracovali také s mozaikou.
Jaké moderní technologie doporučujete do koupelny?
Nedávno jsme projektovali bydlení pro mladé, samozřejmě definované limitovanými cenami. Řešili jsme tedy jistou unifikaci koupelen, které by se vyrobily všechny sériově, jako hotový produkt. Jen jinak, než je známe z 60. let, pochopitelně ve vyšší kvalitě. Východisko z hynoucího řemesla, o kterém jsem mluvil, může přinést právě určitá industrializace – alespoň v některých případech.
A jaké podle Vás budou obecné architektonické trendy letošního roku, či dokonce následujících let – řekněme ve vztahu k reakci na pandemii? Věnují se teď architekti jiným projektům než obvykle?
Nevypadá to, že by se vyrojil nějaký nový svébytný styl. Pokračovat bude podle mého atomizace přístupů. Myslím, že pandemie architekturu v dlouhodobém výhledu neovlivní. Ano, jistě, figuruje tu obava před sociálním kontaktem a možná se promění charakter kancelářských budov. Radikální proměnu ale neočekávám. Tato online doba naopak dokázala, že ne všechny činnosti probíhají dobře na dálku a na monitoru. Například kanceláře získají prostory setkávání, pro individuální jednání, komunikaci. Ne všechno jde dobře dělat na home office. Lidský kontakt stále trvá jako nenahraditelný.
Celý rozhovor najdete v časopise DOMO 3/2021.
