23.10.2020 | Zprávy
Rozhovor s architektem Janem Klempířem, jehož umělecké cítění výrazně přesahuje „pouhé“ projektování.
Jak jste se dostal k projektování a jak dlouho se jím zabýváte?
Vystudoval jsem Fakultu architektury na ČVUT v Praze, absolvoval roční architektonickou stáž na Tampere University of Technology ve Finsku a také magisterský program filmové scénografie na Divadelní fakultě AMU. Zkušenost ze spolupráce s lidmi z ateliérů Bílek Associates a Mimolimit v průběhu studií a následujících let mě nasměrovala k samostatné práci, nejprve společně s Kryštofem Štulcem a později, tedy posledních 12 let, samostatně.
Jaké je vaše hlavní zaměření?
Zabýváme se především obytnými stavbami, od urbanistických studií přes bytové domy k individuálním stavbám s autorsky navrženým interiérem, někdy i včetně svítidel, zaměření je nicméně širší. Navrhovali jsme generel letiště i obálku časopisu pro překlady světové literatury. Scénografická zkušenost se zúročuje ve výstavních realizacích.
Lze nějak definovat váš styl?
To je spíše otázka na někoho, kdo dokáže moje realizace vidět s větším odstupem. Snažím se ale soustředit se především na prostrorové řešení a práci se světlem, hlavně přirozeným. Mám rád klasické materiály, raději elegantní než extravagantní. A do značné míry se ve výsledku odrazí osobnost stavebníka. Pozoruju na svých dotažených realizacích zpětně, že představují ve sféře architektonické formy jistou ilustraci, rozvinutý otisk vlastně teprve budoucího uživatele.
Foto: Nájemní provozovna či studio v bývalé sklepní prádelně činžovního domu
Jaký dáváte při vzniku díla prostor klientovi a kolik času strávíte se zadavatelem přípravnými rozhovory, než začnete pracovat?
Pokud pracuji s lidmi, které blíže neznám, jde mi především o to je poznat. Naladit se na jejich způsob existence, vnímání, vkusu. Takže ty úvodní rozhovory se z valné většiny netýkají architektury samotné, spíš kolem toho budoucího stavění krouží.
Jaké preferujete materiály?
Přírodní, opravdové. Nemám rád imitace, pokud v jejich použití není obzvláštní poťouchlost či vtip. Samozřejmě obdivuji dokonalé drahé materiály. Viděl jsem ale mnoho realizací, kde jejich užití zachraňovalo situaci, odvracelo pozornost od nedobrého celkového uspořádání, naladění prostoru. Takže hlavně spoléhám na beton, dřevo a omítky, mají opravdu nespočet možností a dají se posouvat i do netradičních poloh, přestože jde o materiály pro stavebnictví nejklasičtější.
Na jakou realizaci z vaší kanceláře jste nejvíc hrdý?
Z poslední doby na výstavu Zvuky Kódy Obrazy v GHMP (přehlídka výtvarného umění inspirovaného zvukovým experimentem, kurátorkou byla Jitka Hlaváčková). Prolínání hudby či zvuku a výtvarného umění mě dlouho zajímá a bylo mi ctí, že jsem se na téhle první větší přehlídce mohl podílet.
Foto: Příměstský rodinný dům – otevřený městský byt zasazený v zahradě
Na čem nejšílenějším jste pracoval?
Ty opravdové šílenosti se většinou objeví nenápadně za pochodu, celkově bláznivá ale byla příprava rekonstrukce vily v Káhiře, dlouho jsme z investorů nemohli dostat žádné podklady, nakonec nezbylo než na místo doletět, předali mi pak plány vytištěné v místním kopycentru a rovnou se během několika dní dával na místě dohromady úvodní koncept. To bylo dost neobvyklé, trochu ale také závan starých zašlých časů.
Jak hodnotíte spolupráci či nespolupráci, které se stavebnictví obecně dostává ze strany úřadů?
Ze strany úřadů (nejsou-li iniciátory, samozřejmě) aktivní spolupráci vlastně předem ani nepředpokládám. V mnoha případech také vyjádření a schvalovacíproces probíhají korektně. Zejména ze zkušenosti takového přístupu pak vychází má deziluze v těch situacích, kdy se termíny rozhodnutí odsouvají, vyjádření sumarizují formální požadavky, které se z valné většiny navrhované stavby vůbec netýkají (ale je třeba se s nimi vypořádat), nedej bože navrhují vlastní úpravy řešení. Samozřejmě se to obtížně vysvětluje klientovi, důvodyjsou totiž často nezřetelné i nám. Několik takových zkušeností pak snadno vrhá na zmiňovanou spolupráci s úřady poněkud nepěkné světlo.
Co říkáte na vývoj chytrých domácností? Je to něco, co bude standardem pro každého, nebo tato koncepce zůstane spíše doménou boháčů, případně technologických nadšenců?
Koncepce chytrých domácností jde trochu mimo mě, tedy především mimo mé klienty. I ti, které bych za technologické nadšence označil, se při realizaci vlastního domu do použití stávajících „chytrých“ technologií nehrnuli, tuším, že i proto, že jim ještě dostatek chytré nepřipadají. Způsob „ovládání“ domu ale mění i další technologie, které se popularizují, tedy především rekuperační větrání a recyklace odpadní vody, takže ta změna probíhá na více frontách.
Foto: Výstava 100 let 100 předmětů, 100 příběhů v křížové chodbě Karolina
Jaké podlahy jsou vaše oblíbené a proč?
Nejraději mám dřevěné podlahy v téměř všech jejich formách. Je to jeden z nejpříjemnějších materiálů na dotek bosou nohou a možnosti zpracování jsou prakticky neomezené.
Podle čeho se rozhodujete, jakou podlahu a z jakého materiálu navrhnete?
Podlaha je často jediná souvisle materiálově pojednaná vrstva v interiéru, ovlivňující, ne-li dokonce ovládající jeho výraz. Tudíž volba, zda bude probíhat bez přerušení celým prostorem, měnit se podle charakteru místností, či vytvářet odlišné struktury v místnosti jedné, představuje poměrně dobrý nástroj pro vytvoření pocitu, o který mi jde.
Kam se podle vás ubírá trend podlahových krytin?
Kromě trvalky dřevěné podlahy je myslím mnoho dobrého v nalézání odpovídajícího výrazu pro ostatní materiály. Hodně tomu napomohla nedávná obliba přírodního linolea. Vinyly či laminátové podlahy už také mohou poskytnout svébytný povrch, aby nepředstavovaly jen lacinou náhražku.
Jak se díváte na nové materiály, jež se díky svým vlastnostem začínají objevovat i v koupelnách? Na mysli mám například
voděodolný vinyl.
Především je neberu jako nové, mám s nimi zkušenost ze Skandinávie, kde se běžně používaly už před mnoha lety. Považuju je za přínosné rozšíření možností pocitu, který jde v koupelně vytvořit. Jsou situace, kdy zbavit koupelnu úplně dlaždiček, jejich tvrdých povrchů a spár, je přesně to potřebné. Není třeba dveřmi koupelny vcházet do jiného, kachlíkovaného světa. Proto rád používám i omyvatelné štuky nebo výmalby.
Po čem chodíte domy vy sám?
Shodou okolností po klasických dřevěných vlysech z počátku 20. století. Denně si ověřuji, že dřevo umí stárnout.
Martin Kubín, šéfredaktor časopisu DOMO