09.10.2019 | Praxe

V minulém díle, který najdete ZDE, jsme se věnovali podkladům z anhydritu ve všeobecné rovině. Nyní se zkusme podívat na tuto problematiku optikou konkrétního typu podlahové krytiny, a to podlah stále velmi populárních - vinylových.

Jak jsme si uvedli v minulém díle, jedním z nejdůležitějších parametrů anhydritových potěrů, který musí být kontrolován před pokládkou krytiny, je zbytková vlhkost podkladu. Požadované hodnoty jsou shodné pro většinu typů podlahových krytin (0,5%, respektive 0,3% u podkladů s podlahovým topením). Provedení této kontroly je opravdu nezbytné a to i u podkladů, jejichž stáří přináší „jistotu“, že žádná nadměrná zbytková vlhkost nehrozí. Současně by měření zbytkové vlhkosti mělo být prováděno až těsně před samotnou pokládkou a to zvláště v letních měsících, kdy bývá vysoká relativní vzdušná vlhkost přirozenou součástí klimatu (např. v období bouřek). Nebývá výjimkou, že podklad, u kterého měření zbytkové vlhkosti ukázalo přípustné hodnoty, při opakovaném měření provedeném po jednom týdnu vykazuje hodnoty nepřípustné. Zjednodušeně řečeno: za tento stav může jedna z vlastností anhydritových potěrů – jejich savost, schopnost nabrat opětovně vlhkost vlivem klimatických podmínek. Tato vlastnost patří mezi hlavní důvody neoblíbenosti anhydritových podkladů u podlahářské veřejnosti (a přiznejme si, že právem – velmi často dokáže nepříjemně nabourat harmonogram prací, nemluvě o nasmlouvaném termínu předání díla). Zbytková vlhkost ale není jediným kontrolovaným parametrem.               

PEVNOST V TAHU

U vinylových dílců určených k celoplošnému lepení je nezbytnou součástí kontroly kvality podkladu i kontrola jeho pevnosti v tahu. Ta se provádí odtrhovou zkouškou. Základní požadavek na pevnost v tahu potěrů před pokládkou vinylových dílců činí 0,8MPa v bytové oblasti a dokonce 1MPa v kancelářských prostorech. Nesplňuje-li podklad tyto hodnoty, není přípustné na něj vinylové dílce lepit. Řešení lze hledat ve spolupráci s dodavateli chemie – ti mohou doporučit použití speciální penetrace, která pomůže zpevnit podklad.

Vinyl, jak už všichni realizátoři jeho instalací poznali, není „mrtvý“ materiál. Naopak. Jeho rozměrové změny vlivem teplot mohou být relativně značné a nelze tak očekávat, že užití kvalitního lepidla (a kvalitní vinylové podlahy) pomůže vyřešit problém, který je v podkladní vrstvě.

Foto: Odlepený dílec od podkladu

STĚRKOVAT ČI NESTĚRKOVAT?

Tato otázka je stejně častá jako zbytečná… Jednoduchou odpovědí je: u celoplošně lepených dílců stěrkovat vždy.

Z pohledu objednatele krytiny (koncového zákazníka) je stěrkování anhydritového potěru jen zbytečnou (další) investicí. Někteří dodavatelé potěrů lákají zákazníky i na argument, že výsledný podklad bude absolutně rovný, vhodný pro okamžitou pokládku krytin bez jakékoliv další jeho úpravy. Tento „prodejní“ argument neodpovídá skutečnosti a bohužel Černý Petr (= vysvětlení zákazníkovi) zůstává na podlaháři. Ale jaká esa v této „hře“ může/musí podlahář vytáhnout ze svého rukávu?

Foto: Zvlněný podklad prokreslený do vinylu

Vynecháme možnost, že ne každá plocha je vylita rovně, tedy bez drobných vln na povrchu a bez „padlých“ rohů – v našem modelovém případě dosahuje podklad požadovaných odchylek od rovinnosti pro pokládku podlahových krytin (tedy 2mm na délce 2m dle ČSN, nebo dle požadavku výrobce krytiny). Proč tedy stěrkovat?

  • Vyplavané nečistoty v povrchu

Při lití anhydritů může dojít k vyplavení drobných nečistot, např. kuliček polystyrenu. Po jejich odstranění z povrchu mohou tyto nečistoty ponechat drobné prohlubně (krátery), které se, zvláště pokud jich je více na jednom místě, následně mohou prokreslit do položené krytiny a tím znehodnotit výsledný estetický dojem krytiny

Foto: Drobné krátery v podkladu prokreslené do vinylu

  • Provozní poškození podkladu

Na stavbách se asi nelze vyhnout drobným poškozením podkladu před pokládkou krytiny – rýhy, škrábance, ďolíky, zkrátka drobné poškození povrchu podkladu nesouvisející přímo s jeho kvalitou, ale s provozem na podkladu (obzvláště ve spojení s dalšími řemesly)

  • Savost podkladu

Lepidlo, pro správné plnění své funkce, potřebuje stejně savý podklad v celé ploše pokládky. Této vlastnosti lze dosáhnout pouze užitím samonivelační stěrky v dostatečné tloušťce. Stěrka současně zamezí proniknutí vody z lepidla do podkladu a tím jeho (lokálnímu) změknutí /anhydritové potěry tvrdnou vysycháním, na rozdíl od betonových, které tvrdnou krystalizací/

I kdyby podklad byl absolutně rovný, bez stop po vyplavených nečistotách, bez škrábanců či jiných drobných defektů, stejně je nezbytné užití samonivelační stěrky, která jediná zajistí řádnou soudržnost přilepeného dílce s podkladem.

Přilepení vinylových dílců na samotný anhydrit tak nese rizika prokreslení nedokonalostí podkladu do krytiny, sníženou soudržnost dílců s podkladem a vznik měkkých míst na krytině. S těmito argumenty je nutné pracovat při komunikaci se zákazníkem, jejich vysvětlení by mělo být součástí přípravy realizace a samozřejmě i cenové nabídky.

Foto: Zbytkový otisk ve vinylu

STĚRKOVAT? ROZHODNĚ NE!

I s tímto přístupem zákazníka se lze setkat. Jaké jsou tedy jiné, další možnosti pokládky vinylové podlahy?

Samozřejmě je možností od zakázky odstoupit. Ale pochopitelně tato možnost není snem či přáním žádného obchodníka. Naskýtají se však další možnosti – vše za předpokladu, že podklad splňuje požadované parametry rovinnosti.

Nejsnadnějším řešením je volba vinylové podlahy s tvrdým nosičem (obvykle HDF). Tyto krytiny mají vlastnosti, co se podkladu týče, podobné laminátovým krytinám. Nehrozí tak u nich prokreslení drobných vad podkladu do povrchu krytiny a současně odpadají možná rizika spojená s celoplošným lepením. Při užití vinylových podlah s HDF nosičem je nezbytné pod krytinu použít parotěsnou folii a to i na podkladech se systémy podlahového topení a, není-li integrována na spodní straně dílce, i vhodnou protihlukovou podložku.

Je-li jejich konstrukční výška překážkou realizace (nebo např. jejich náchylnost na poškození vlhkostí), možností je i pokládka celovinylových podlah určených pro plovoucí pokládku. Ty se zpravidla pokládají na podložky k tomuto účelu určené, které dokáží drobné vady v podkladu (ale opravdu jen drobné vady, tyto podložky rozhodně neplní funkci samonivelační stěrky) překlenout. Při zachování voděodolnosti krytiny tímto řešením zákazník získá vinylovou podlahu o relativně nízké konstrukční výšce.

Třetí, a pravděpodobně nejméně známou variantou, je užití vinylových dílců určených pro celoplošné přilepení v kombinaci se speciální (lepící) podložkou, k tomu určenou. Tyto podložky opět pomáhají překonat drobné nedostatky povrchu a navíc přináší výhody lepené krytiny bez nutnosti renovace podkladu při případné výměně podlahové krytiny. Položka je roztažena přímo na podklad, při pokládce dílců je z ní odstraněna krycí folie a na podložku jsou instalovány dílce bez přidávání dalšího lepidla, následně je plocha zaválcována. Užití této varianty není možné vždy – základním předpokladem je souhlas výrobce krytiny. Nevýhodou tak je, že ne všichni výrobci tento způsob pokládky vinylových dílců připouští.

ANHYDRIT VERSUS VINYLY

Popularita anhydritových potěrů a současně popularita vinylových podlah se tak vzájemně nevylučuje. Pravdou však je, že jejich kombinace by měla vyvolat u podlaháře mírně, ale významně, pozvednuté obočí, které by mělo zákazníka připravit na výše uvedený kolotoč argumentů a případně vyšší náklady na samotnou instalaci krytiny. Vyložený strach z této kombinace ale není na místě. Naopak vysvětlení celé této problematiky může posílit důvěru zákazníka ve vybranou realizační firmu.

V příštím díle, který najdete v časopise DOMO č. 6/2019 (vychází 5. 11.), se zaměříme na kombinaci dřevěných podlah a anhydritových potěrů.

Autor: Milan Mrkáček, soudní znalec z oboru podlahových krytin

Zdroj: časopis DOMO č. 5/2019, datum vydání: 4. 9. 2019

Předchozí článek   1 / 15   Následující článek