03.02.2008 | Realizace
Chcete poznat krásu a tajemství cizokrajných koberců? Nalistujte časopis DOMO a dozvíte se řadu informací, které potěší sběratele i běžné spotřebitele zařizující si byt nebo dům.
Koberce vznikly v období od 16. do počátku 20. století ve čtyřech tradičních oblastech – v Turecku, Íránu, Zakavkazsku a v centrální Asii.Íránské, nebo jak se častěji uvádí, perské koberce jsou stejně rozmanité, jak rozmanité je prostředí, v němž vznikaly. Isfahán a Chorásán, pocházejí patrně už ze 17. století, slavné doby vlády safíjovské dynastie, charakterizované jako zlatý věk perské kultury. Na jedné straně udivují svými neobyčejně jemnými, spletitými rostlinnými vzory, na druhé straně pak výrazným vzhledem nomádské tvorby.
Tvorba koberců v Zakavkazsku, v Arménii, Gruzii a Ázerbájdžánu má tři základní podoby. Na východě, v oblasti při Kaspickém moři, se vázaly jemné koberce s nízkým vlasem a drobnými vzory. Mezi nimi vyniká Šírvánz doby kolem roku 1800. Pozoruhodný, rovněž šírvánský, je i modlitební koberec se šestiprstou rukou a koberec Móghan se vzorem inspirovaným perskými zahradními koberci. Z tvorby západní části Zakavkazska oceňuje současné sběratelství především silné a výrazné kazaky, jimž dominuje koberec Kazaks hvězdicemi. Mezi oběma skupinami stojí koberce z Karabachu na jihu Zakavkazska. Jsou co do výrazu nejrozmanitější. Slavný karabašský vzor čelaberd je známější jako orlí kazak.
Většina koberců dovážených do Evropy z centrální Asievznikala až do 20. let 20. století v prostředí nomádských pastevců, kočujících se svými stády zejména ve stepních oblastech v závislosti na ročním období. Elegantním, uměřeným vzorem i barevností zaujme především koberec Jomut vázaný v prostředí stejnojmenného turkmenského kmene už na počátku 19. století. Technika vázání sloužila nomádům i k výrobě dalších předmětů, například tašek nahrazujících úložný nábytek nebo více než jedenáct metrů dlouhého pásu iolamu, který zpevňoval konstrukci jurty a zároveň zdobil její interiér.Nejstarším a nejvýznamnějším exponátem na výstavě, který láká davy obdivovatelů, je koberec s čintámani, vytvořený v tureckém městě Uşaku asi ve druhé polovině 16. století. Mezinárodní ohlas vzbudil už na dvou prvních slavných výstavách orientálních koberců ve Vídni v roce 1891 a v Mnichově 1910. Termín čintámani pochází ze sanskrtu. V původním smyslu označuje buddhistický symbol, drahokam, zobrazovaný především v umění Tibetu a Číny jako tři kruhy.
Motiv tří kruhů, doprovázených obvykle dvojicí vlnovek, byl velice oblíbený v tureckém užitém umění a zejména na textilu. Význam motivu v tureckém umění však zůstává nevyjasněný. Za nejpravděpodobnější se považuje předpoklad, že jde o spojení kresby kůže dvou kočkovitých šelem, tygra a leoparda. Koberce se vzorem čintámani se vázaly v několika centrech.
Z nich vyniká město Uşak v dnešním západním Turecku, v době asi od druhé poloviny 16. do poloviny 17. století. Typově se koberce s čintámani zařazují do skupiny tzv. uşaků s bílou půdou společně s koberci se vzorem „ptáků“. Koberce s čintámani a koberce s „ptáky“ se tedy vázaly ve stejné době a na stejném místě, mají podobné bordury i barevnost, ale na tomtéž koberci se spojily jenom v jediném případě, a to ve slavné povídce Karla Čapka „Čintamani a ptáci“. Spisovatel se ve 20. letech skutečně setkal s mimořádným uşakem s bílou půdou, ten měl však druhý vzor, vzor „ptáků“.Více informací a obrázků inspirovaných výstavou Nejkrásnější koberce Orientu z českých a moravských sbírek v Muzeu města Brna na hradě Špilberk najdete v časopise DOMO 1/2008.
Předchozí článek
136 / 138
Následující článek