20.04.2021 | Zprávy
Daniela a Jakub se potkali během studií v akademickém senátu Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze.
Daniela je umělkyně, tvoří a vystavuje. Účastní se řady přehlídek současného umění v Čechách i v zahraničí, kde je známá především pro své instalace, obrazy a videoart. Je finalistkou ceny Jindřicha Chalupeckého. Jakub je architekt, specialista na stavební právo a publicista. Spoluzaložil diskuzní platformu Versus architekt a konference Inventura urbanismu. Působil na IPR Praha, je spoluautorem Metropolitního plánu Prahy a Pražských stavebních předpisů.
Nad čím jste se s kolegyní Danilou poprvé pracovně setkali?
DB: Jakuba jsem poprvé viděla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové na nějakém šíleném plakátu, kde kandidoval do akademického senátu ve svěrací kazajce a s gumovou rukavicí místo čepice. Pak jsme se tam oba potkali jako senátoři, takže naše první spolupráce nebyla design, ale politika.
JN: Odvolávali jsme tehdy rektora, takže to opravdu nebyla jen formalitka. Ten tehdy nekompetentními kroky školu málem připravil o akreditaci, proto jsme do toho sporu šli. A to nás vlastně vystihuje i pracovně. Jsme cholerici, věci nám nejsou lhostejné, neumíme to nechat být, dokud nejsme spokojení. Každopádně jak už to se spoluprací bývá, poprvé to byla náhoda, zkusili jsme spolu architektonickou soutěž a uvědomili si, jak se můžeme navzájem obohatit.
Kdy jste poznali, že vaše tvůrčí spojení bude fungovat?
DN: Asi právě tehdy. Ta soutěž byla expozice nějaké výstavy pro Národní muzeum. Nikdy jsme ale neplánovali spolupracovat. Byli jsme prostě manželé, měli malou dceru, studovali a pracovali současně. Dokonce jsme spolu tehdy vedli i dětský oddíl. Já jako umělkyně jsem měla svou vlastní kariéru, Jakub zas se spolužáky založil kancelář A1Architects a učil se projektovat bez praxe za pochodu. Ale protože jsem s expozicemi měla mnohem víc zkušeností, poprosil mě tehdy o pomoc a viděli jsme, že to funguje, ale to nás nepřesvědčilo. Měli jsme tehdy příliš jiných projektů.
JN: Nebylo to něco, co Vás první napadne. Daniela točí videoart, maluje, dělá performance a instalace. Tehdy se stala finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Já se zas soustředil na urbanismus, dělal doktorát na fakultě architektury, kvůli kterému jsem současně studoval pražskou právnickou fakultu abych si doplnil mezery, spoluorganizoval jsem urbanistické konference, přesunul jsem se na Institut plánování a rozvoje, kde jsem pomáhal s Pražskými stavebními předpisy a Metropolitním plánem Prahy.
DN: Takže ač naše spolupráce dlouho doutnala, museli jsme se pro ni v určitý moment rozhodnout jako prioritní. Že se odteď zaměříme jen na to.
Spolupráce architekta a vizuální umělkyně, to zní velmi potentně. Kdo má během tvorby hlavní slovo?
DB: Naše vlastní spolupráce je rovné partnerství, žádné hlavní slovo není. Z umění si nepůjčujeme ani tak formy, ale především se díky mé profesní poloze snažíme o celkovou citlivost k tématům, která řešíme. Architektura a umění mají společné tajemství: Obojí je prozaičtější, než se zvenčí může zdát, vždycky je to práce. Není to zjevení, je to úsilí. Pokud to tak chápete, pak žádné hlavní slovo nedává smysl.
Tak opačně, není to náročné? Jste současně manželé, vychováváte děti. Nelezete si na nervy?
JN: Nepracujeme spolu proto, že se tím uživíme, ani proto, že se nám to daří, ale z radosti, že něco vytváříme. Prostě věci navrhujeme rádi a tajně se za klienty radujeme ze všeho, co se podaří. A když pracujete rádi a daří se Vám, tak dostáváte víc příležitostí a pracujete pořád víc. Ale když jste na to sám, tak pak po cestě snadno pohřbíte všechny vztahy, které na tom ošidíte, a nakonec tím bez duševní hygieny zabijete i tu práci samotnou. Pracujeme spolu, protože chceme být spolu.
DB: Když chcete lidem radit, jak mají organizovat svoje životy ve vašich stavbách, musíte taky sám aspoň trochu žít. Vždycky jsme si tohle zřetelně uvědomovali, protože architektura je jedna z těch mnoha time consuming profesí. Je fajn, když si navzájem pomáháme udržet nadhled. A samozřejmě máme spory, to je součást procesu. Klienti by se divili, jak se dokážeme o jejich návrh poprat, než jim ho předvedeme. Ale je třeba si uvědomit tu skutečnou konstelaci – nejsme v tom nikdy sami, máme celý tým. V každodenní práci často každý vedeme separátní procesy a koordinujeme se jen na jejich kreativní části. Hrozí menší ponorka, než by se mohlo zdát.
Jsou vaši klienti spíše konzervativní nebo liberální?
JN: Naši klienti bývají svobodomyslní rebelové, kteří však touží po troše konzervativního spočinutí. Jako kancelář pracujeme s architekturou pro divoké umělecké instalace v Ostravské galerii Plato stejně jako s Plzeňskou primátorskou recepcí v gotické kulturní památce – hledáme podvědomou solidnost, sdílenou kulturní paměť, která vás nějak zasáhne, ať jste konzervativec nebo liberál, a která o píď překročí svou nevyhnutelnou časovost. Zestárne důstojně, protože byla současná.
DA: Trváme na tom, že se s každým sejdeme, než dostane cenovou nabídku. Aby klienti skutečně věděli, koho si vybírají. Práce architekta je práce průvodce neznámem, musíte mu důvěřovat. Aby to šlo, musíte si s ním osobnostně sednout.
Jak velkou roli přiznáte klientovi v procesu realizace? Konzultujete pravidelně po celou dobu, nebo po úvodních rozhovorech chcete mít volnou ruku?
JN: Ať je to profesionální developer, ať jsou to lékaři, kteří mají každý metr předepsaný legislativou, nikdo neví, co sám chce, dokud se to nenavrhne – nenakreslí. Ani my na začátku nevíme, co bude na konci. Takže se nejde omezit na nějaká vstupní data a pak odevzdat návrh. Konzultujeme.
DB: Architektura se nedá diktovat. Děláme architekturu na míru, a když šijete oblek, taky přijdete po změření ještě jednou dvakrát na zkoušku, jak Vám to padne. Zároveň ale nekecáte do každého stehu. Takže je to o určité rovnováze, máme na to nastavené postupy vycházející z letitých zkušeností.
Můžete nějak charakterizovat styl vašeho ateliéru?
DB: Styl Vám vždy diktuje vaše minulost. To, co jsme již udělali, protože přicházejí klienti, kteří chtějí to samé. Dost energie nás stojí vysvětlit, že můžeme navrhnout něco jiného, vhodnějšího pro jinou situaci a jiné životy. Rádi bychom byly vnímáni skrze naši citlivost.
Jakou zakázku odmítnete a jakou naopak stojíte?
DN: Odmítneme tu, kde máme pocit, že to klient nechce krásné. Což vůbec nesouvisí s tím, kolik na to má peněz.
JN: Nebo, že si to na sebe nejen u developmentu musí vydělat. Sám jsem jako doktorand spolupořádal kurzy City Developmentu na FA ČVUT – ekonomie záměru, návratnost a smysluplnost investic je u nás vždy základní téma. Jsou klienti, kterým jsme jejich záměry rozmluvili, místo toho abychom jim s lehkým srdcem navrhli, co si přejí a zkasírovali je.
Existuje nějaký častý jev, který vám vadí na české architektuře?
JN: Ani mi tak nevadí, ten náš lokální pestrý buranov, ale Vadí mi, když je to za veřejné peníze. Máme mnohem více talentovaných a pracovitých architektů, než důstojných příležitostí ukázat jakou kultivační moc má kvalitní architektura ve veřejném sektoru.
Jaké jsou vaše oblíbené veřejné stavby?
JN: Jako profesionál rozpoznáte snahu i tam, kde nejsou žádoucí výsledky. U současných spíše, než špičková díla obdivuju projev ambice i tam, kde to z řady důvodů nedošlo do konce. Ale samozřejmě jsou i u nás veřejné stavby působící jako zjevení. Národní Technická Knihovna od Projektilu, provokativně bořící modlu pohledového betonu uměleckými intervencemi, Trojský most od Romana Kouckého se směšně nízkou mostovkou jako výsměch české pseudopraktičnosti apod. – nikoliv náhodou jsou to obvykle stavby vzešlé z architektonické soutěže.
Podle čeho se rozhodujete? Třeba jakou podlahu a z jakého materiálu navrhnete?
DB: Podle kontextu celého návrhu, ceny, předpokládané zátěže, požadavků na skluznost, vzhledu, rovinnosti, stárnutí, očekávání klientů a typu vytápění.
JN: A pokaždé ji chceme vidět a sáhnout si na ni.
Jaké podlahy si vaši klienti vyberou nejčastěji?
JN: Nevěříme na trendy nebo styly, ale máme despekt k použití imitace něčeho, co má být jako něco jiného. Třeba keramika nebo vinyl s dekorem dřevin. Když to zúžíme na obytné interiéry, bývá právě skutečné dřevo jako materiál naší častou volbou pro svou příjemnou povrchovou teplotu, kterou ničím nenahradíte a to, že Vás příroda vždycky znovu překvapí, je to originál. Poslední roky jsou populární olejové povrchové úpravy, ale máme s tím spíše horší praktické zkušenosti, navzdory zapřísahání a certifikátům podlahářů. Začali jsme dřevěné podlahy častěji opět matně lakovat, ač pak nejdou lokálně opravovat.
Jakube, jste spoluautorem Metropolitního plánu Prahy a Pražských stavebních předpisů. Jak vnímáte proces vzniku nového stavebního zákona? Ubírá se správným směrem? Případně s čím zásadně nesouhlasíte?
JN: To jde těžko přejít jednou větou. Problém snahy zlepšit stav stavební legislativy novelami stávajícího zákona měl chybu zakódovanou v metodě. Nemůžete zjednodušit a zrychlit proces tím, že si kupujete souhlasy připomínkových míst rozdáváním dalších a dalších pravomocí. Vzniklá bažina, kde má každý moc a nikdo odpovědnost je absolutně nefunkční. A mimochodem má lví podíl na zdražování nemovitostí, neudržitelné hrozbě, do které vrháme svoje děti. A přesně takto postupovalo Ministerstvo pro místní rozvoj od roku vytrvale stále dokola od roku 2007. Cílem nakonec nebyla legislativa, ale donést na vládu zákon, o kterém řeknou další ministerstva svým ministrům, že mají hlasovat pro. Nikdo to nebral skutečně vážně, každého ta komplexita nakonec otráví, a tak se to ponechalo na úřednictvu a ti připravili pokaždé to samé, aby to měli z krku. Vznikaly absurdity, jakože zadání novely bylo zkrátit stavební řízení a novela jej trojnásobně prodloužila. Autoři nového stavebního zákona se pokusili tento bludný kruh zlomit, začít s Hospodářskou komorou, která jediná mívala rozumné připomínky, jež však profesionální sněm úřednictva vždycky překřičel – takové je složení připomínkových míst. Ale na ministerstvu se to zas v mnohém vrátilo do starých kolejí. Každopádně stav je takový, že není absolutně co zkazit a nový stavební zákon je podle mě nové nadechnutí. Ďábel však bývá v detailech, proto si musíme počkat na prováděcí předpisy, třeba i technické normy, které zezávazní a které nikoliv. A nakonec to není ve vzduchoprázdnu, jsme zvyklí na nějakou podivuhodnou praxi a budeme z ní muset jako společnost vykročit.
Dá se říct, že by se covidová doba nějak podepsala na požadavcích klientů?
DB: Dá se říci, že náš projekt nazvaný Home office předběhl svou dobu. Právě pracovní místo v domácnostech se samozřejmě skloňuje častěji než dříve. Kanceláří naopak ubylo. Ale jinak je to stále stejné, domy nestavíte na nějakou životní epizodu, musíte myslet na mnoho okolností, které mohou nastat i ve velmi vzdálené budoucnosti.
JN: Protože máme za sebou krizi z roku 2008, která u nás trvala déle než druhá světová válka, investoři mají zkušenost v živé paměti. Kdo zastavil projekty, neměl co stavět, prodávat či provozovat, když šla ekonomika nahoru. Proto dnes klienti tuto chybu znovu nedělají. Pracovali jsme v průběhu první vlny na jaře zrovna na hotelu s welness a investor se ani na chvíli nezarazil, protože ví, že než dostane v Česku na všechny fáze milostivě povolení, projdeme si možná ještě několika jinými krizemi.
Martin Kubín, šéfredaktor časopisu DOMO
Ateliér No Architects
Zaměřujeme se na všechny oblasti architektonického a urbanistického navrhování, zpracování návrhů staveb a interiérů, a to ve všech projekčních stupních - od studie až po prováděcí projekty včetně autorských dozorů.
Zajímá nás autentická odpověď na individuální situaci našich klientů. Charakterizuje nás mezioborová spolupráce a hledání jedinečných řešení. Od klientů očekáváme reflexi našich vstupů v dialogu a především důvěru, bez níž nelze dosáhnout cíle.
MgA. Jakub Filip Novák
* 1980 v Praze
Mgr., MgA. Daniela Nováková Baráčková
* 1981 v Černé Hoře
Studio No Architects bylo založeno v roce 2009 na spolupráci architekta a umělkyně.