09.07.2019 | Praxe


                Léto se ohlásilo v našich krajinách a venkovní teploty lákají spíše k pobytu u vody než ke stavebním pracím. Ale lidé chtějí bydlet a stavby se nezastaví. I podlaháři musí pokládat nové krytiny, chtělo by se říci „jako by nechumelilo“, ale v našem případě je vhodnější „jako by Slunce nepražilo“. Ale opravdu musí? Respektive opravdu mohou?

                Mezi nejžádanější typ podlahových krytin v České republice se stále řadí vinylové krytiny, tzv. LVT (z anglického Luxury Vinyl Tiles = luxusní vinylové dílce). Tyto krytiny mají jednu podstatnou vlastnost – jsou termoplastické. Z pohledu výrobců krytin se jedná o podstatnou vlastnost, která de facto umožňuje samotnou výrobu krytiny. Z pohledu realizační firmy jde o vlastnost přinášející nutnost dodržovat stanové podmínky pro pokládku.

                Snad už žádný podlahář se dnes nepozastavuje nad skutečností, že pro pokládku LVT musí být na stavbě minimální teplota vzduchu (a podkladu) větší než 15 stupňů Celsia, často však výrobci požadují teplotu minimálně 18 stupňů Celsia. Každému je tak jasné, že v zimním období platí omezení pro pokládku LVT a nikoho nenapadne pokládat podlahu např. v lednu v objektu bez oken. Co však v létě? Přes léto (obvykle) nehrozí teploty pod touto hranicí – je tedy nutné sledovat předpovědi počasí nebo dokonce teploměry? Nebo lze pokládat LVT bez jakýchkoliv rizik daných termoplastickými vlastnostmi? Bohužel tomu tak není. Podíváme se proč, a jaká rizika eventuální pokládka přináší.

 

Investor požaduje pokládku

                Srpen, venkovní teploty atakují hodnoty 37 stupňů Celsia, majitel bytu v panelovém domě se rozhodl pro rekonstrukci a vybral vinylovou krytinu pro celoplošné přilepení. Podlahář, společně s krytinou, nacenil i provedení samonivelační stěrky na stávající podklad a nyní domlouvá s majitelem bytové jednotky termín realizace. Stop! Již v tuto chvíli lze předvídat vznik zásadních problémů s realizací samotnou a vznik vad po eventuální pokládce. Podlahář by měl investora informovat o skutečnosti, že realizace za těchto podmínek není možná a hledat s investorem, na základě předpovědi počasí, termín, kdy klimatické podmínky umožní bezpečnou realizaci (a věřit, že odhad rosniček bude správný).

                Pochopitelně tato modelová situace je pro koncové zákazníky nepříjemná, omezující. Ideálem pro každého investora je rychlá rekonstrukce nebo stavba. Nepříjemnou je však situace i pro podlahářskou firmu – nasmlouvané termíny, rezervovaná kapacita lidských zdrojů a samozřejmě i finanční stránka zakázky. Lze tedy konstatovat, že daná situace je minimálně stejně omezující pro obě strany a obě strany obchodu jsou tak na jedné lodi.

 

Příprava podkladu

                Před pokládkou vinylových podlah by měla být, ve většině případů, provedena samonivelační stěrka. A při realizaci stěrky se vyskytuje riziko první.

                Stěrky a penetrace mívají výrobcem nastaveny maximální teploty, za kterých je možné provádět realizaci. Tyto teploty bývají uvedeny v technických listech. Maximální přípustná hodnota teploty vzduchu se pohybuje, dle zvoleného typu, od 25 stupňů Celsia do 30 stupňů Celsia. Při vyšších teplotách hrozí zrychlená ztráta vodní složky produktů a tím i výrazná devalvace výsledných vlastností hotové stěrky. Projevem jsou pak povrchy obsahující drobné „kráterky“ (což je relativně nejmenší problém), praskliny a nesoudržné části (kusy stěrky nedržící na podkladu). Soudržnost stěrky s podkladem tak nemusí být dostatečná pro přilepení (jakékoliv) krytiny.

                Díky rychlé ztrátě vody (vsakem do podkladu i odpařováním) se také výrazně mění vlastnosti, respektive čas zpracovatelnosti, stěrky. Obvyklý čas na řádné provedení všech úkonů se velmi zkracuje a, není-li brána tato skutečnost v potaz, výsledná „rovná“ plocha nemusí být rovná tak, jak požaduje výrobce krytiny. Zjednodušeně řečeno: i když jeden z hlavních důvodů pro realizaci samonivelační stěrky je srovnání podkladu do rovinnosti pro pokládku krytiny, výsledná plocha tyto parametry nesplňuje.

 

Lepení vinylů

                Jako je tomu u stěrek a penetrací, i lepidla mívají požadované maximální teploty pro svou zpracovatelnost. Ty obvykle kopírují hodnoty požadované pro lití stěrek.

                U disperzních lepidel, používaných pro lepení LVT, se lepidlo po nanesení na podklad nechává odvětrat a teprve po tomto kroku se do lepidlového lůžka kladou dílce. Jejich kladení je také časově ohraničené. Obvyklé časy pro odvětrání bývají doporučovány mezi 5-20 minutami, pro kladení mezi 5-40 minutami. Hodnoty se vždy liší dle podmínek konkrétních výrobců. Avšak tyto hodnoty bývají udávány pro ideální klimatické podmínky. Při teplotách nad 30 stupňů Celsia však nelze hovořit o ideálních podmínkách a předepsané časy tak neplatí – čím vyšší teplota, tím kratší čas má podlahář pro zpracování. A není třeba zdůrazňovat, že dílce kladené do přeschlého lepidla prostě držet nemohou a nebudou.

 

Položený vinyl

                Při modelové situaci, uvedené výše, došlo k vylití samonivelační stěrky a při podlaháři stáli všichni svatí (= stěrka vydržela dané podmínky), také lepení proběhlo bez výrazných potíží a vinylová podlaha je položena. Bez jakýchkoliv viditelných vad. Dílo předáno, zaplaceno. Stav ideál, chtělo by se říci. Všichni jsou spokojeni. Opravdu? A na jak dlouho?

                Přichází září a teploty padají, hlavně ve večerních hodinách. Dochází ke snížení teplot, na které bude reagovat i přilepená vinylová podlaha. A zde nastává problém – přestože byl vinyl přilepen bez zjevných mezer mezi dílci, uživatel hlásí podlaháři výskyt spár a dílo reklamuje, žádá opravu/odstranění spár.

                K čemu u podlahy došlo? Díky vysokým teplotám byl vinyl (vlivem svých termoplastických vlastností) při pokládce roztažen a po poklesu teplot došlo k jeho návratu do původního formátu. To se projevilo vznikem mezer (= spár) mezi dílci.

                Při výrobě vinylových podlah jsou výrobci vázáni několika různými normami, které stanovují vlastnosti vyráběných krytin. Roztažnosti vinylových dílců (vlivem tepla) se věnuje Evropská norma EN ISO 10582 (nebo chceme-li její český ekvivalent ČSN EN ISO 10582 Pružné podlahové krytiny – Heterogenní polyvinylchloridové podlahové krytiny – Specifikace), která stanovuje požadavek na rozměrovou stálost po vystavení teplu v hodnotě maximálně 0,25%. Tedy 0,25% z rozměru dílce. Tuto maximální přípustnou hodnotu musí splňovat vinylové dílce určené pro pokládku celoplošným přilepením nebo za sucha (plovoucím způsobem). V praxi většina výrobců deklaruje u svých produktů podstatně nižší (tedy lepší) hodnoty, obvykle 0,10%.

                Pokud tedy teoreticky vezmeme dílec o délce 1.000mm a šířce 200mm a deklarované rozměrové stálosti po vystavení teplu 0,10%, můžeme si jednoduše spočítat, že rozměrová změna dílce na dlouhé straně může dosáhnout hodnot až 1mm a 0,2mm na straně krátké. Bum! Spáry jsou na světě. Ani sebekvalitnější lepidlo nedokáže jejich vzniku zabránit. Nejedná se však o vadu krytiny (nebo lepidla), nýbrž o samotnou vlastnost krytiny.

 

Vysoké teploty = nepokládat LVT

                Každý podlahář musí nést tíhu provozních nákladů, platit složenky, daně a hradit další s podnikáním související i nesouvisející náklady. A tedy zastavení zakázek z klimatických důvodů je nepříjemné, bolestivé řešení. Na druhou stranu je však nutné brát na zřetel, že stavební práce (a podlahářská činnost mezi ně patří) mají určitá technologická omezení. Jejich nedodržení přináší další starosti a náklady, které mohou neúměrně zatížit realizátora pokládky při řešení reklamačního sporu. A v tomto konkrétním případě podlahář nemůže spoléhat na pomoc třetí strany, tedy dodavatele použitých materiálů. Jedinou ochranou tak zůstává dodržení podmínek k realizaci daných výrobci podlahářské chemie a krytiny.

                Pokládat v letních teplotách (nad 30 stupňů Celsia) vinylové podlahy ano či ne? Jednoznačné „ne“ platí pro dílce určené k celoplošnému lepení, ale i pro clickové celovinyly. U těch sice odpadají možné problémy s lepidly, ale jinak pro ně platí stejná pravidla jako pro lepené dílce. Jedinou, relativně bezpečnou, vinylovou krytinou tak zůstávají dílce na HDF nosičích, jejichž tvarová stabilita je podstatně vyšší (díky konstrukci z HDF).

               

Autor: Milan Mrkáček, soudní znalec z oboru podlahových krytin

 

Předchozí článek   1 / 7   Následující článek